2015Ústí - soutěž
MÍSTO
o které tu běží, je jednou z mnoha městských zapouzdřených ran. Ačkoliv v samém centru, je to jakýsi zbytek zapomenutých a vytěsněných událostí a dějů kombinovaný se současnými nekoncepčními pokusy a podbízivými zásahy. Není zřetelné, co je to za místo, co by se tu mělo odehrávat, ani proč je jeho současná podoba právě taková. Nešťastný fragment.Zároveň je to součást širšího prostoru, kde se naši nedávní předci pokoušeli s různou intenzitou navzájem podrobit, odsunout, nebo rovnou zlikvidovat.
A když se to definitivně nepodařilo, přišel na řadu alespoň pokus smazat po tom všem stopy a „začít nově“, který bohužel téměř vyšel.
Město je zraněné a posledních víc než sedmdesát let se průběžně cíleně sebepoškozuje, nebo je poškozováno. Připadá nám to jako bludný kruh - hloubka zranění je příčinou kolektivní amnézie, která umožňuje v téhle sebedestruktivní linii pokračovat a zranění prohlubovat (kam až?).
Že tahle cesta možná ještě zdaleka není u konce, potvrzuje čerstvá demolice pavilonu A v areálu kampusu univerzity.
Hluchých, vyprázdněných a nefunkčních míst je ve městě mnoho. Chybí jejich aktuální širší a koncepční sumarizace a hierarchizace. Kdyby existovala, pravděpodobně by se ukázalo, že akutní zlepšení některých z nich by bylo obecně přínosnější, než řešení tohoto lokálního soutěžního zadání. To nás, spolu s předchozí premisou o ztrátě paměti, vede k tomuto návrhu.
NÁVRH
Máme za to, že řešení je potřeba hledat v širších vztazích, hlubších rovinách, „pod povrchem“ a to je úkol, který potrvá. Pro soutěžní prostor proto hledáme řešení dočasné a zároveň schopné aktivně podpořit širší a dlouhodobější rozvahy a strategie.Lze si tu (mezi „Labem“ a „Fórem“) samozřejmě představit a navrhnout mnohé, místo k tomu vybízí. Pěkné moderní tržiště, herní plochu, kultivovanou odpočinkovou plochu, stromy, vodu a tak podobně, dál a dál.
V tuto chvíli nám ale připadá definitivní řešení jako příliš nahodilá a tím pádem nerozumná investice.
Proto nejdřív navrhujeme katalyzovat paměť, rozvířit emoce a vyvolat otázky. Proč se tu k sobě navzájem/městu/krajině takhle opakovaně chováme? Jak to, že jsme ochotni v destrukci i po desetiletích lapsů, napříč režimy a přes jasně negativní dopady, pokračovat? Lze to pozitivně zvrátit? Jak? A kde to začít napravovat ...?
Absence původních městských bloků, jako následek plošných bourání na mnoha místech města, je pro nás symbolem ztráty lidského měřítka, ztráty vztahu k prostoru/městu, ztráty paměti.
Katalyzovat paměť navrhujeme zhuštěnou obrazovou zprávou instalovanou v jednoduchém dočasném objektu, který je umístěn v pomyslné hraně městského bloku a zároveň těžišti celého prostoru.
Stopa bloku je do okolní plochy lehce zapuštěná a je materiálově a barevně odlišná. Chodec je tak obrysem bloku v celém prostoru konfrontován.
Návštěvník vstupuje z otevřeného vnějšího prostoru do úzkého tmavého interiéru, kde prochází intezivní obrazovou lázní.
Každý už z toho nejspíš někdy někde něco zahlédl, v koncentrovaně neúprosném sledu dokáže ale tenhle fragmentárně známý celek „člověkem otřást“ (testováno na nás). Zároveň máme za to, že při tom vyvstanou zřetelné a přesto běžně skryté/zapomenuté souvislosti a vynoří se otázky na které se snad budou hledat odpovědi.
Je to krátký vstup ze světla, které zakrývá, do intenzivní odhalující temnoty s možností vnitřní proměny.
Dlouhé vnější fasády objektu jsou zrcadlivé. Bez příkras a „objektivně“ se v nich odráží okolí, děje v něm a zároveň my všichni.
Objekt se v okolním prostředí ztrácí, kolemjdoucí člověk je jím ale lapen. Buď projde vnitřkem a je katalyzován, nebo – míjí-li objekt venkem - nemá kam uniknout sám před sebou.
RESUMÉ
. Máme za to, že kritických míst, která by zasloužila uvážená a dobrá řešení je ve městě mnoho a je pravděpodobné, že mnohá z nich jsou potřebnější, než tento soutěžní prostor.. Namísto definitivního řešení tu proto navrhujeme provést dočasnou stavbu/akci, pro probuzení a katalyzaci paměti. To by mělo být impulzem k hlubšímu promyšlení, bilanci a následné pozitivní akci pro širokou obec.
. Prostor pro souběžnou iniciaci opravdové diskuse a definování reálných ústeckých strategií a cílů se nyní zdá možná nejpříhodnější od svobodného obratu v listopadu 1989.
. Až pokud se toto podaří, bude možné navrhnout správnou a v celém potřebném kontextu definitivní náplň prostoru, s nadějnou vyhlídkou na dlouhodobý udržitelný provoz a přínos obyvatelům a jejich městu.
. Teď je vhodná chvíle pro probuzení z letargie.
Katalyzátor je dočasná stavba. Předpokládáme, že by mohl fungovat dva až tři roky, během kterých se vytvoří komplexní městské strategie a aktivizuje se úřad a osoba hlavního městského architekta.
Během této doby také stihne katalyzátorem projít kdokoliv bude chtít.
Poté co stavba naplní svůj účel, bude konstrukce recyklována (dřevo, plech) a obrazová zpráva se přesune jinam. Může se třeba ve zjednodušené formě „šňůra/kolíčky/obrazy“ dál pohybovat městem a krajinou.
Stopy bloků se můžou, ale nemusí stát součástí budoucí definitivní kultivace tohoto prostoru.
