2010Smuteční síň Roudnice - soutěž
URBANISTICKÉ A ARCHITEKTONICKÉ ŘEŠENÍ
Pozemek pro smuteční síň na východním okraji města Roudnice je vymezen hřbitovem, volnou krajinou a přístupovou cestou – alejí.
Alej směřující východním směrem z města do krajiny je pomyslným vstupním prahem. Její do krajiny otevřený konec je ventilem městského prostoru a zlomem prostředí s rozdílnou časovostí a trvanlivostí (příroda – výstavba). Zároveň je rozhraním mezi přirozeným a umělým (krajina – město). Zdánlivá nekonečnost horizontu je protikladem fyzického konce cesty.
Pro příchozího navazuje tento vjem na dojmy řídnutí, mizení a ztišení – kategorie artikulující přístupovou alej: od dopravního ruchu kruhového objezdu, mezi průmyslovými a obchodními objekty, podél hřbitova a přilehlé rozptylové louky k pozemku smuteční síně a protilehlému zaniklému židovskému hřbitovu.
Místo samo ustavuje principy a charakter domu. Naším úkolem je nalézt odpovídající organizaci a prostorový výraz smutečního obřadu.
V současnosti, která je zahlcena obrazy, symboly a zkratkami odkazujícími často již jen k sobě samým, se pokoušíme artikulovat rituál loučení se zemřelým pomocí cesty a jednotlivých prostor, které ji definují a člení. Doufáme přitom, že by tato na základ redukovaná symbolika mohla být čitelná i v rámci různých kulturně-náboženských diskurzů.
Vně domu se cesta smutečních hostů přimyká k abstraktní slze tvořené travou s pravidelným rastrem borovic. K domu se dynamicky sbíhá trojice cest s houstnoucími jeřáby v jejich osách. Před krytým vstupem se konkrétní stromoví proměňuje v abstraktní dřevěné a ocelové sloupoví. Dřevěné zahušťuje vstupní prostor a přechází plynule v nosnou konstrukci domu. Ocelové sloupoví zpevňuje a kryje dům, cloní vstupní a výstupní shromažďovací prostory a zároveň naznačuje směr cesty, odklon a rozdělení v závěru obřadu.
Vstupní (stejně jako posléze výstupní) shromaždiště je křehkou konkrétní skořápkou (tělo) tvrdého abstraktního jádra smuteční síně (duše).
Skořápka by měla smutečním hostům nabídnout místa a atmosféry odpovídající jejich individuálnímu ladění a prožívání loučení (světlo-přítmí, otevřený prostor-zákoutí, přístřeší-zahrada).
Jádro je umístěno půl metru nad okolním terénem. Překonáváním tohoto drobného převýšení a zážitkem vertikality v předprostoru jádra se stěnou v cestě (smrt), se smuteční host koncentruje na následující obřad. Abstraktní mléčně bílá plocha za zemřelým, za níž jen vzdáleně a v náznacích vnímáme denní a roční dobu, soustředění zesiluje.
Obřadem se hosté odklánějí od cesty zemřelého, která vede přímo. Setrvají pak buď pod přístřeškem, případně v zahradě, nebo odcházejí podél slzy nazpět směrem k aleji.
